Od roku 2011 jsou v platnosti nové dodací podmínky vydané ICC - Incoterms 2010. Ty přinesly celou řad více, či méně podstatných změn, jako například zavedení parity DAT nebo nahrazení parity DDU paritou DAP. Co však bohužel odstraněno nebylo, je nejkratší dodací podmínka EXW (Ex-Works). Parity F, C a D se značně liší mírou odpovědnosti a povinností pro prodávajícího a kupujícího. Jejich společným jmenovatelem je pak mezinárodní aspekt (přechod přes celní resp. státní hranici) obchodní transakce. U parity EXW tento základní aspekt zcela chybí a navíc jsou s jejím použitím spojeny značné komplikace např. v oblasti DPH, celního řízení, či vykazování INTRASTATu.
Ex-Works je z pohledu prodávajícího nejkratší paritou - prodávající splní své povinnosti tím, že věc vyrobí a umístí na skladovací plochu (dá k dispozici pro nakládku na přepravní prostředek) ve svém závodě (skladu) a o tomto informuje kupujícího. A zde nám začínají první problémy.
Jak kupující zboží naloží? Přijede si k prodávajícímu do skladu a začne s např. objednaným jeřábem nakládat své, na EXW zakoupené, zboží? Kdo bude nakládku koordinovat? Obvykle to končí tak, že nakládku zboží provede prodávající na účet kupujícího. Rizika při nakládce zboží však podle EXW nese kupující! Zajímavá by byla situace, kdyby k poškození zboží došlo mezi momentem, kdy prodávající notifikoval kupujícího a momentem, kdy si kupující zboží vyzvednul. Prodávající totiž nese rizika a výlohy pouze do momentu, kdy dal zboží k dispozici kupujícímu (např. umístil ve skladovacím prostoru). Pokud nakupujeme v rámci EU, tak zde valná většina problémů a nejasností spojených s použitím EWX naštěstí končí (alespoň z operativního hlediska).
Mnohem komplikovanější situace pak nastává, kdy česká firma nakoupí zboží na podmínce EXW např. v Turecku. Vznikají problémy jak pro český subjekt, tak následně i pro tureckého prodávajícího. Česká firma bude jen s velkými obtížemi zajišťovat exportní proclení z Turecka (protože není tureckým subjektem) a turecká strana pak bude poměrně pracně dokazovat tureckým úřadům (finanční, celní...), že zboží opustilo Turecko. Řešením pro výše uvedený scénář není nic jiného než použití parity FCA - turecký dodavatel zboží proclí na vývoz a následně naloží na přepravní prostředek a zároveň bude disponovat dokladem o vývozu zboží. V praxi to bohužel tak ani zdaleka nefunguje. Velká část nákupčích a lidí v sourcing/procurement odděleních se o Incoterms příliš nezajímá nebo tomu nepřikládají takový význam. Koneckonců nakupovat na EXW je přeci nejlevnější.
Použití EXW kromě problémů s vyzvednutím zboží, přechodem rizik a exportním proclením přináší i nástrahy v oblasti DPH a INTRASTATu - o těchto alespoň ve zkratce.
U DPH je klíčové prokázání dodání zboží do jiného členského státu EU. Pokud kupující nedodá prodávajícímu dokumenty prokazující tuto skutečnost (přepravní dokumenty, případně prohlášení o dodání do jiné členské země EU), tak bude faktura vystavena s tuzemským DPH.
Pro účely INTRASTATu je nutné hlídat tzv. datum pořízení. V případě EXW je jím totiž datum vyzvednutí zboží u prodávajícího (nikoliv datum doručení jako u např. DAP), což s ohledem na přepravní dobu může být v měsíci předcházejícím od měsíce, kdy došlo k fyzickému doručení zboží kupujícímu.
Řešením většiny výše uvedených problémů je jednoduché - neprodávejte a nekupujte na EXW. Když už nic jiného, tak použijte FCA. Valná většina nejasností, či problémů se tím vyřeší.