Vyberte peníze z termínovaných účtů, zrušte vklady a podíly ve fondech, pokud možno si navíc něco půjčte a všechno to rozfofrujte. Málo utrácíte, nízké sazby a měnové intervence na vás. I tak se dají s nadsázkou interpretovat sdělení, která českým škudlilům vyslala v posledních měsících Česká národní banka, když snížila úrokové sazby prakticky na nulu.
Česká ekonomika neroste. Nedaří se sekundárnímu sektoru, nedaří se exportu a navíc klesá spotřeba domácností. Ruku v ruce s tím neklesá, ale spíše roste nezaměstnanost. Aby toho nebylo málo, tak výše inflace je nad cílem ČNB. Stagflace jak vyšitá. Do toho přichází centrální banka a sráží klíčovou úrokovou sazbu - 2T repo, na technickou nulu (prakticky nejnižší na světě společně se Švýcarskem, Japonskem a pár dalšími státy) a čeká, že to s ekonomikou něco udělá - banky zlevní úvěry a půjčky pro firmy a domácnosti a ty se více zadluží? Lidé vyberou peníze z termínovaných vkladů a poběží to utratit? Podívejme se na poslední 4 roky a můžeme konstatovat, že úroková sazba jako nástroj měnové politiky již není co býval.
Hypotéky jsou rekordně levné a trh s nemovitostmi stagnuje nebo spíš mírně klesá. Snížení úroků u hypoték (ono stejně v souvislosti s tímto krokem ČNB asi k žádnému nedojde) těžko přiměje významější počet lidí, aby si šli koupit (další) nemovitost. A to je dobře, jinak bychom taky mohli nakročit směrem do Španělska, kde lidé omámení levnými hypotékami začali kupovat druhé a třetí byty a jak to dopadlo víme všichni. Sražení úroků se spotřebitelskými úvěry také nic neudělá. Průměrná výše úrokových sazeb u spotřebních úvěrů poskytnutých bankami a se splatností 1 až 5 let je necelých 14 % p.a. Půl procentního bodu sem, půl procentního bodu tam. V úrocích to omezování domácí spotřeby asi nebude. Navíc dnes již všichni víme, že pro domácnosti je jediným ekonomicky obhajitelným úvěrem hypotéka na dům, či byt a vše ostatní (půjčky na spotřební zboží, dovolenou nebo dokonce jídlo) je důkazem finanční negramotnosti a neodpovědnosti. ČNB se skrze nulové úrokové sazby zatuchlou českou ekonomiku pravděpodobně nerozhýbe (chceme nastartovat další cyklus dluhismu?). Zbývá již jen oslabování koruny nebo tištění peněz - oslabovat domácí měnu je celkem snadný job. Problém je v tom, že v současné situaci nemá rozhýbání ekonomiky už řešit monetární politika.
Podívejme se ještě na jeden zajímavý a zároveň pro běžného občana celkem nepříjemný fakt, který z rozhodnutí ČNB vyplývá ohledně chápání inflace a jejího cílování. Nyní na chvíli pominu skutečnost, že míra inflace (inflační daň) je pouze a jenom statistické číslo a počítat s ní v osobních financích vyžaduje jistou dávku odvahy (podívejte se na stránky ČSÚ jak se míra inflace počítá a sami si položte otázku, jestli je to pro Vás a Vaši rodinu směrodatné, zejména důchodci by při studování způsobu výpočtu inflace měli být ve střehu). Národní banka prakticky říká, že při sledování inflace ji bude zajímat pouze a jenom její měnověpolitická složka, nikoliv pak část fiskálněpolitická. Trošku to zjednodušme a řekněme, že poptávková inflace u nás neexistuje a míru inflace reprezentuje fakticky jen nákladová inflace - ta se skládá z čistě tržní (růst cen komodit na světových trzích), měnověpolitické (např. cílené oslabování domácí měny a tím růst cen dovozu) nebo fiskálněpolitiké (zvyšování nepřímých daní, různých byrokratických poplatků apod.) složky. A právě poslední jmenovaná část má u nás při "tvorbě inflační daně" poměrně velkou váhu. Tuto složku ČNB ale moc brát v potaz nebude. Vzhledem k tomu, že ČNB pravděpodobně bude v dohledné době intervenovat proti koruně, tak nám zbývá boj pouze proti první jmenované složce nákladové inflace. Závěr - s tou stagflací se asi budeme muset naučit žít...