bio foto projekty text
Glosy, články a komentáře
Kategorie a články:

Na cestách: Šťavnatý východ
Datum: 4-8-2012
Kategorie: Cestování
Tagy: Banská Štiavnica, cestovní ruch, Slovensko, kvalita služeb

Cyril, Metoděj a Hus letos vyšly krásně přilepeny k víkendu, takže bez dovolené celkem 4 dny volna. Co s tím? Volba padá na blízké Slovensko a konkrétně pak na Banskou Štiavnicu, historické městečko posazené v krásné krajině Štiavnických vrchů nedaleko od Zvolena a Banské Bystrice. Na booking.com vybíráme hotel a už se jen těšíme.
Na cestě překonáváme šílenost s označením dálnice D1 - tankodrom po kterém se bude jezdit ještě dlouho, protože (sorry) prachy na opravu nejsou. Rozkradly se. Po opuštění naší vlasti pokračujeme západním a středním Slovenskem. Nečíst posledních 10 let o ekonomickém zázraku, který tuto oblast postihl, tak mě to při pohledu na vlastní oči ani nenapadne. Po 5 hodinách jízdy jsme úspěšně v cíli a parkujeme na hotelovém parkingu - sutí a štěrkem vysypané ploše. V tomto bodě časové osy začíná přehlídka něčeho, s čím jsem relativně dlouhou dobu nesetkal (možná jsem jezdil až moc do západní Evropy) – tragická úroveň služeb v cestovním ruchu.
Na recepci hotelu Kerling nás vítá (vlastně nevítá, protože ani nepozdravila) znuděná recepční. Dostáváme klíč a ihned nás atakuje otázka jestli platíme cash nebo kartou. Sním či bdím? Bez zaplacení předem (což jsem zatím zažil maximálně v hostelech v bývalém SSSR) bychom patrně byli vyvedeni před brány hotelu, tak raději vytahuji kartu a bez odmlouvání platím. Ještě se nám dostává informace, že v pokoji asi bude vedro (venku je 35C) a klimatizace ani větráku není. Poté jsme odkázáni k výtahu a na recepci může pokračovat nuda. Informace o službách hotelu, městě,… zhola nic. Pokoj je údajně de-luxe, nicméně de-luxusního v něm není nic – velmi standardní vybavení, bez nápadu. Hotelová restaurace, ač chuťově vařila celkem obstojně, tak vše zazdila zcela neprofesionální obsluha (folklórem bylo zapomínání části objednávky, která byla dodána až se zpožděním a po urgenci). Vrcholem pak bylo, že za celé 4 dny našeho pobytu nikdo neuklidil pokoj, nevyměnil ručníky nebo alespoň vynesl odpadky.
V oblasti gastro to v Banské Štiavnici také nebyla zrovna sláva. Značný počet zařízení byl typu bistro z první poloviny 90. let s hracími automaty uvnitř, na friťáku postaveném menu a plastovými židlemi na zahrádce. Postupem do centra sice byla skladba o něco lepší, jenže dostat něco z jídelního lístku nebylo jednoduché. Objednáváme si večeři v jedné rádoby italské restauraci, leč obsluha se po chvíli vrací, že z námi objednaných jídel není ani jedno. No nic, tak aspoň to pivo. Další gastronomický zážitek se nám daří ulovit v hotelu Kachelmann. Venku vyvěšená cedule s nabídkou obědů, prostředí vypadá fajn, tak usedáme na venkovní zahrádce. Přichází servírka a ptá se jestli máme kupóny. „Kupóny nemáme, ale nalákáni nabídkou před vchodem, bychom zde rádi utratili peníze za oběd a něco k pití.“ „To sa musím doisť spýtať, či je to možné.“ Normálně bych se zvednul a odešel, ale měli jsme celkem hlad, tak čekáme. Po chvíli nám na stole přistávají jídelní lístky, tak tedy objednáváme. Dostáváme pití, ale záhy přichází opět změna – servírka nám oznamuje, že objednávky na obědy již nejsou možné (je krátce před 13 hod). Docucáme kofolu a padáme pryč.
Protože je solidní vedro, tak vyrážíme k jednomu z místních tajchů se zchladit v čisté vodě. O získání potravy se pokoušíme v jedné ze dvou místních restaurací. Přehlídka skvělých služeb začíná hned po usednutí na zahrádce. Vedle sedící hosté by rádi viděli jídelní lístek, ale dle servírky to prý není možné, protože lístek je k nahlédnutí jen uvnitř restaurace. Nečekám až mi bude sděleno totéž a jdu se mrknout dovnitř. Obsluha nikde, jídelák je pravděpodobně jen ten škrabopis na tabuli. Nakonec se uchytím u okénka venku a daří se mi objednat – kapustnica a halušky s bryndzou. Způsob servírování raději komentovat nebudu, ale aspoň to bylo relativně poživatelné.
Další službou, která zaujala, byla půjčovna šlapadel (hodina šlapání po hladině tajchu za 5 eur). Bohužel nic se nám zapůjčit nepodařilo, protože chlastem značně pošlý dědek (boss, co to tady „vede“) chtěl jako zástavu občanské průkazy. Zaprvé občanku drzým alkoholikům do ruky nedávám a zadruhé je nemáme u sebe (což jej ovšem rozrušilo pretože, občiansky preukaz mame mať vždy u seba).
Vyzkoušeli jsme rovněž nedaleké termální lázně Sklené Teplice. Zařízení jakoby spadalo do kategorie balkánského VIP, což se vzápětí potvrzuje. Najít pokladnu vyžaduje dávku detektivní práce a prostudování všech omezení využití služeb pak trpělivost. Nakonec bereme za vděk alespoň venkovní částí – aspoň nějaký relax. Jen pozor na místní občerstvovnu, kde jsou ceny all-exclusive (například cena za takové párky je pouze a jenom za ty samotné párky a je nutno si k tomu ještě připočíst poplatek 30 centů za hořčici, kremžská je stejně jako kečup dražší – 40 centů, a chléb - půlka krajíce za 20).
Toliko tedy Banská Štiavnica. Co se týče okolí, možností vyžití na pár dní, tak lze těžko něco vytknout a v tomto směru jsme si dovolenou užili. To pozitivní ale bohužel zazdí katastrofální úroveň služeb.

sdílet na síti:

nahoru · zpět · česky · english · 简体中文